V posledních letech se v CHS Vrabčí hnízdo zformovalo a úspěšně běhá několik agility týmů:

Cassy Blue Energizer a Honzík
Julia Ze Shetlandů a Martina
Arrow Vrabčí hnízdo a Vojta
Julia Ze Shetlandů a Vojta

Tým Cassy & Honzík se v roce 2007 proskákali do kategorie LA3, stejně tak tým Julča & Martina. Druhé dva týmy - Arrow & Vojta a Julča & Vojta zatím sbírají zkušenosti v kategoriích A2. Musíme se pochlubit, že už jsme posbírali i několik cenných úspěchů - např. tým Cassy & Honzík se loni stal vítězem Mistrovství republiky Slovenska a tým Arrow & Vojta získal titul "Valašský tunelář LA" v rámci Junior Cupu, který pořádal klub Agility Rožnov & Valmez.
A už se nám pomalu formuje další velice nadějný agility tým a to z našeho nejnovějšího přírustku ve Vrabčím hnízdě - šeltiáka Baka, který pomaličku začíná se svou paničkou Martinou :-). Na této fotografii můžete vidět, jak se s vervou vrhá na zdolání tunelu.

Kdo myslíte, že v naší rodině s agility začal? Pokud jste si tipli, že "stará matka", hádali jste správně. S agility jsem začala laškovat na počátku 90. let 20. století, kdy sám tento sport v České Republice začínal. Mojí první agility partnerkou byla černá fenka Dinča (oficiálním jménem "Barga Střapatý příboj") a naším prvním tréninkovým místem byly celé Beskydy. Skákali jsme přes přírodní překážky, jako tunel posloužila roura, místo kruhu pneumatika zavěšená na stromě a kladinu zastoupil náš žlutý Wartburg. Jednalo se tedy spíš o takové military, než agility. Pak se nás dalo dohromady víc, vyrobily se první překážky a začali jsme sbírat první úspěchy. Moc hezký článek o začátcích agility na Rožnovsku napsala moje kamarádka Marcela (nebo Slávka?).

Po Dinče, která už bohužel není na světě, přišla do naší rodiny fenka Border Collie Cassy Blue Energizer, protože na konci 90. let se už "najistotu vědělo", že tím správným psem na agility je buďto Belgický ovčák, Border collie nebo Sheltie :-). Pro výběr borderky hovořilo i to, že jsme na přelomu století začali s chovem ovcí a k ovcím borderka patří. No a pak už to šlo tak nějak samo. S několika dalšími nadšenci jsme založili klub Agility Rožnov, vyrobili a později nakoupili sadu překážek, po několika sezónách v rolích "sám sobě a svým blízkým trenérem" jsme sehnali trenéra, tréninkový plac, vlastně nekolik placů a začali jezdit na letní výcvikové kurzy agility pořádané nejdříve pod Mariaskalou blízko Oder, později ve Větřkovicích.

Mezitím měla Cassy první štěnátka a protože haranti dorostli do věku, kdy bylo záhodno, aby začali dělat něco rozumného, nechali jsme si doma jedno Cassynčino štěně - Arrowa Vrabčí Hnízdo, které dostal do výcviku můj mladší syn Vojta. Já jsem mezitím trochu zvetšela a tak jsem si pořídila na běhání a mazlení šeltičku Jůlii a Cassy předala do výcviku staršímu synovi Honzíkovi.

Každému, kdo jen někdy čuchnul k agility ať už aktivně, nebo jako divák profesionál (což je webmaster techto stránek :-), je asi jasné, že s šeltičkou coby agility psem jsem moc nezvetšela, naopak je to docela slušný trénink. Sice se pak doma sotva belhám (ty roky tu holt už jsou a nikdo mi je neodpáře), ale za tu radost to stojí. No, abych toto své vyprávění nějak uzavřela - u nás dělá agility skoro celá rodina (kromě manžela, jehož pes Dingo Hlaváčský Ohař má panickou hrůzu z obojku a tudíž se nemůže zůčastňovat závodů) a tak jsme si u nás před barákem udělali takové soukromé cvičiště. Skočky jsme vyvedli v klubových barvách, sehnali sponzora na zakoupení tunelu a základní cvičiště je na světě! Kdo z rodiny má chuť, může si zatrénovat. No a v létě samozřejmě, jako ostatně každý rok, zase pojedeme do Větřkovic.